mil

Mates to v sobě má

říká o mladém řidiči kamionu Liaz Míla Janáček, který na Dakaru navigoval posádku KM Racingu

Byl to pro něj návrat na Rallye Dakar, a i když kamion Liaz stáje KM Racing do cíle kvůli technické závadě nedorazil, Miloslav Janáček svou misi úspěšně naplnil. Sice se do posádky s Martinem Macíkem mladším a Michalem Mrkvou dostal až loni v září, nicméně jeho zapracování nebylo složité.

S šéfem KM Racingu Martinem Macíkem starším i jeho synem se totiž dobře zná, takže se jednalo hlavně o praktickou stránku věci. „Všechno jsme si už na testech vysvětlili, domluvili se na komunikaci a při Dakaru si pak od první etapy všechno sedlo. Poznal jsem, že Martin má volant pevně rukou a nejede přes limit. To je pro mě důležité. Abych mohl v klidu navigovat, musím cítit, že pilot ví, co dělá,“ začal své vyprávění Míla Janáček.

„I v dunách mě Mates přesvědčil, že z něj roste dobrý pilot. Zároveň má před trasou respekt, bezhlavě se nežene dopředu a uvědomuje si, že se musí učit,“ pokračoval navigátor s předchozí čtyřnásobnou dakarskou zkušeností. „Samozřejmě jsme se snažili honit i ty nejrychlejší vozy a myslím, že jsme dokázali, že jsme toho schopní. Při tom jsem necítil, že bychom nějak riskovali. I díky tomu jsme mohli jet uvolněně a zrychlovat.“

Scházelo kousek štěstíčka

Kamion Liaz s číslem 525 nedojel Dakar ani do poloviny, ale to nemohla trojice v jeho kabině ovlivnit. „Uvědomili jsme si fyzickou náročnost závodu, jak bolí, když se jede rychle. Právě proto je důležitá kondice, aby člověk mohl druhý den ráno vstát a měl sílu zase vlézt do kabiny. V tomhle nebyl problém, scházelo nám jen kousek štěstíčka. Kdyby nás nezradila technika, závod bychom dokončili, ale to jsou jen kdyby, na něž se zvláště v rallye nehraje! Prostě nám nebyly nakloněny hvězdy, jak se říká…“ přemítal o kilometrech v jihoamerických pustinách.

Martin Macík jr. byl v pětadvaceti nejmladším pilotem ve startovním poli kamionistů a scházely mu větší zkušenosti z vytrvalostních soutěží. Přesto ho Janáček nemusel usměrňovat. „Jen asi na dvou místech jsem mu řekl, že se trochu rozdivočel. Bylo to ale spíš takové ujišťování, aby si uvědomil, jestli má všechno pod kontrolou. To se ovšem stává u každého závodníka – nováčka i mazáka, kdy se v určité fázi erzety dostane do svižnějšího tempa a má tendenci zrychlovat. Myslím, že mám na takové situace čuch a poznám, kdy se auto může dostat za hranu. Vím, že to piloti v tu chvíli neradi slyší, ale ve výsledku to na ně platí,“ vysvětlil s úsměvem čtyřicetiletý dakarista.

Nešlo o fatální chyby

„Naopak mě Mates překvapil, jaký má postřeh. Každý špičkový závodník musí mít o nějaké to kolečko víc. Je to o reflexu, zareagování na moment, kdy auto odskočí. Ono je totiž pořád v luftu a při každém dopadu je potřeba volantem ťuknout, udělat takovou malinkou korekci. Jde o setinky, které rozhodují, jestli náklaďák zůstane ve stopě, nebo vyletí a půjde na boudu. A tohle v sobě Mates má,“ upozornil.

V spoustě dakarských kilometrů se dá těžko vyhnout chybě. „Taky jsme vyletěli, ale měli štěstí, že tam nebyl žádný šutr. Jen jsme vycouvali a prali to dál. I já jsem něco zvoral, ale nešlo o fatální chyby a vyloženě jsme nebloudili. Bylo to spíš tím, že roadbook v některých pasážích nesedí. Kolikrát padesátka nebo i stovka metrů nehraje roli. Další okolností bylo to, že jsem poprvé navigoval na satelitní tripmaster, který má zřejmě mírně zpožděný odraz. Byl bych spíš pro manuální navigační techniku, protože u ní satelitní zpoždění nehrozí. Ideální je pak oba systémy kombinovat,“ podotkl Janáček.

KM Racing Media / min